Povím vám osobní příběh. Od šesti let se oficiálně pohybuji ve světě sportu. Baví mě do teď a bavil mě, když jsme s ním začínal. Zprvu to byl fotbal. Když jste malí, je vám fuk, kterou pozici hrajete, prostě vás baví honit se za balónem a být součástí hry. Pozice ale zajímá trenéry. A tak jsem byl šoupnut do obrany, když jsme hráli v hale 4 na 4, na větším hřiště pak do zálohy. Nikdy mě zvlášť nebavilo bránit a čekat v obraně. No po značnou část své fotbalové kariéry jsem tam byl. Nebyl jsem ten, co toho moc namluvil a nestěžoval jsem si.

“Na jistotu!”
“Přeruš!”
“Bez chyby!”
“Pryyyyč!”

Jo, to jsou pokyny od dospělých pro hráče v situacích, kdy se nachází daleko blíže své brance než té soupeřové. Jako dítě se snažíte poslouchat a tak místo přemýšlení sám za sebe a zkoušení věcí, se odevzdáte dospělým a posloucháte. Ve střední záloze už jsem měl možnosti více tvořit, ale víte co, pokyny už jsem měl naučené a tak při každém momentu pod tlakem, jsem konal podle manuálu dřevorubce. Nepřemýšlet a bum, na jistotu! Ještě jsem nerozuměl, že to co mám v sobě, ta chuť hrát, tvořit a mít radost tu bude vždy a bude víc a víc protestovat. A tak jsem v patnácti skončil s fotbalem. Vždyť jsem měl myšlenky, že je lepší se skrýt na střídačce než udělat chybu na hřišti.

Nicnedělání nevydrželo dlouho a já se vrhl do sportu číslo dva, florbalu. Sport v mém městě v začátcích, v podstatě bez trenéra. Jo, rychle mě to vtáhlo. V týmu jsme měli šikovné kluky z hokeje a fotbalu. Já byl nováček, nevyskakoval jsem si a na prvním tréninku jsem byl hozen tam, kde mi to vše začalo, do obrany. Bavilo mě dávat ve florbale góly, ale moc jsem neprotestoval, byl jsem rád, že jsem součástí týmu. Naopak jsem těžil z toho, co jsem už uměl. Rozuměl jsem bránění, tomu, kam je vhodné se postavit, měl jsem přehled ve hře a uměl jsem nahrát. Jo a uměl jsem hrát na jistotu! A ono se to potkalo s uznáním. Měli jsme schopné útočníky, stačilo jim posunout míček a o víc nestarat. No a tak jsem hrál. Má spolehlivost a více a více zkušeností ze mě postupně udělali stálého člena tehdy úspěšného týmu.

Dovolím si udělat velký skok, protože ono se toho moc během několika let v mém sportovním světě nestalo. Snad jsem, že jsem se zalekl zkusit florbal na nejvyšší úrovni. Kdo se ale diví? Jsme v roce 2014, je mi 27 a mění se mi život, cítím, že se probouzím. Začínám chápat, kdo jsem, ale hlavně kdo nejsem. Jistota, nechybovat, poslouchat, to vše jsme se naučil. Ani jedno z toho ke mě přirozeně nepatří! Ten vnitřní pocit jsem měl neustále a teď to bouchlo. A tak jsem začal dělat věci přesně opačně. Odešel jsem z dobře placené a jisté kancelářské práce. Začal jsme další aktivity, do kterých by mě dříve nenapadlo jít. Začal jsem dělat, co mě baví, třeba čísla a sport. Začal jsem podnikat. To vše mi umožnilo měnit i svou roli ve florbale jako hráč. Co mě k tomu dovedlo?

Právě ponoření se do mé vášně. Od malička jsem hltal sportovní čísla, tvořil jsem si vlastní hry, které pracovaly s pravděpodobnosti simulující skutečný svět. A v kombinaci s nabitým vzděláním a praxí jsem si otevřel svět analýzy dat. Hle co jsem brzy zjišťoval. Nejlepšími obránci v hokeji jsou “tvořivé” typy. Hráči, kteří se nebojí riskovat. Už dříve byl s takovými zjištěními konfrontován i samotná hokejový svět postavený na bohaté historii a v zámoří také třeba na předsudcích, že tvrdá hra, „hitování“ jsou základními elementy úspěchu. Jedním z mých oblíbených příkladů je výměna, které se v NHL uskutečnila 29. 6. 2016. Montreal vyměnil kreativního a kontroverzního obránce P.K. Subbana, kterému bylo tehdy 27 let do Nashvillu za kanadského obránce Sheu Webera. Tomu bylo toho data téměř 31 let. Významná část hokejového světa stála za rozhodnutí manažera Montrealu a pochvalovala si výbornou defenzivní hru Webera. Subban byl kritizován především za velké množství ztrát puků, zejména takových, ze kterých vznikaly velké šance pro soupeře. Ty emoce!

Analytická komunita se shodovala na tom, že výměna je skvělou zprávou pro Nashville. Subban byl hodnocen jako jeden z nejlepších obránců celé soutěže, navzdory ztrátám puků a přitom byl o více než 3 roky mladší! Jak analytici argumentovali? Ano, v absolutních hodnotách měl Subban výrazně více ztrát puků než jiní a ty občas končily šancí nebo gólem soupeře. Jen při relativním hodnocení byla situace ale jasnější. Pokud bereme do úvah počet dotyků s pukem, zjistíme, že Subbanova čísla jsou daleko vyšší než u dalších obránců. Zjistíme navíc, že relativně je i podíl jeho ztrát daleko nižší než u jiných obránců.

Tweet z 2. 3. 2016 @AndrewBerkshire:

Ze všeho vyplývá, že Subban má v zápase vysoký podíl dotyků s pukem, které nekončí ztrátou. Tyto dotyky jsou součástí útočných akcí a když sledujeme hru Subbana víme, že tyto akce často vytváří nebezpečí pro soupeře. K tomu všemu pracuje svět analytiky s co nejobjektivnějšími metrikami, které potvrzují přínos Subbana pro svůj tým. Zjednodušeně, vytváří daleko více pro svůj tým, než mu škodí. U obránců, kteří hrají více defenzivně, více na jistotu, není podpora ofenzivní hry vysoká a jejich celkový přínos pro tým je tím značně ovlivněn. Tradiční pohled na hokej ovšem stále některé zaslepuje a názor, že obránce je od toho, aby bránil, stále existuje. Trendy v hokeji, ale i u jiných sportů jasně jdou směrem k rychlosti a kreativitě. Kvalitní obránce musí už dnes obstát stejně jako v obranné fázi v té útočné.

To je jeden z příkladů, který mě motivoval začít více experimentovat s podobnými poznatky. A tak jsem začal sám měnit svou vlastní hru ve florbale. Ne že bych začal v každé situaci riskovat, dělat kličky nebo mít v hlavě jen útočení, na to jsem už něco odehrál. Musel jsem se ale praxí učit hrát více ofenzivně. Zjišťoval jsem své technické limity a přemýšlel, jak jinak vylepšit hru svou i týmu. Začal jsem daleko častěji uplatňovat svůj přehled ve hře a předvídání hry. Hlavní část hry, kterou jsem změnil, byl celkový pohyb po hřišti. Začal jsem chápat nutnost výhodně zaplňovat prostor na hřišti. Co to vlastně znamená?

Při bránění bez míčku se snažíte hodnotit šance soupeře na to, kam a proč bude hrát. Pokud jeho záměr přečtete, zmenšete manévrovací prostor pro útočníka, na kterého jde míček. Samozřejmě je stejně důležité postavení vlastních spoluhráčů. Celkově vám jde o to vytvářet tlak na soupeře tak, že jej dostanete do nízkoprocentních situací na ohrožení vaší branky. Spíše než o odebírání míčku nutíte soupeře do chyby. Tohle asi ne jeden trenér i hráč ví. Co ale po zisku míčku? Často jde o čas. Když není soupeř vhodně postaven a vidíte volného spoluhráče nebo prostor, který může být využit, není nic lepšího než poslat míček právě tam a zkusit zaskočit vytvořit rychlý protiútok. Pokud ale vaše šance takto zaútočit nevypadají výhodně, jsou zde další dvě možnosti. První je odhodlání se ke kličce. Zkušenosti a postavení nejbližšího soupeře vám mohou napovědět, jak na to a v okamžiku se můžete zbavit soupeře a vytvořit přečíslení, i když třeba jen lokální. Pokud situace nevypadá pro kličku výhodně, nabízí se poslední možnost a to je tzv. uklidnění situace. Pokryjete si míček nebo jednoduchou přihrávkou spoluhráči získáte pro svůj tým kontrolu míčku. Poslední a pro mě osobně nejdůležitější změnou může být hra obránce bez míčku při útočení. V situacích, kde váš tým pošle delší přihrávku směrem do útoku, je ideálním řešením rychlý sprint dopředu. Často tím ztratíte útočníka, co vás má pokrýt a pokud je vhodně vše načasováno, můžete dostat přihrávku tzv. do druhé vlny. To je velmi nebezpečná situace hned v několika sportech. Celkově vyšší podpora útoku náběhy je vhodnou strategií moderního obránce. Chce to jen trošku číst hru a ochotu víc běhat. Někdy nejde o to, zda přihrávku dostanete, jen svým náběhem tvoříte v obraně soupeře zmatek, který mohou využít vaši spoluhráči. To si málokterý hráč uvědomuje. Obdivuji trenéry a týmy, kde nezáleží na tom, který hráč jakou pozici hraje. Obránce se může ocitnout za brankou a útočník se vrací na jeho místo. Tak jsou pohyby hráčů jen těžko čitelné a je otázkou času, kdy dojde k poziční chybě při bránění soupeře. Vše k čemu se vyjadřuji spadá do florbalu, jiné sporty mají svá specifika, ale některé prvky kreativního obránce jistě zůstávají.

Abych své praktické poznatky podložil čísly, zde je má bilance kanadských bodů. Vím, kanadské body nemusí být hlavních ukazatelem celkové hry, ale jsem si docela jistý, že můj nový styl je obecně pro tým daleko přínosnější než můj starý konzervativní.

Sezóny 2005 – 2014 (18-26 let): 156 zápasů, 108 bodů (45 + 63), 0.7 bodu na zápas
Sezóny 2014 – 2019 (27-31 let): 92, 119 (42 + 77), 1.3

Svůj sportovní příběh a osobní změnu inspirovanou poznatky analýzy dat sdílím jako důkaz boření předsudků. Spousta vnímavých lidí o popsaném ví, existuje ale spousta dalších, kteří jedou na naučené vlně. Na vlně přesvědčení, že obránce hlavně brání, že chyby jsou zlo a kvůli nim se prohrává. Zlem přitom je právě akcent na prevenci chyb. V prostředí, kde se nesmí dělat chyby, přirozeně chybí kreativita. A tak stále vychováváme zástupy obránců, kteří hrají na jistotu. Myslíte, že to není tak zlé? Snad ne, existuje spousta opačných a dobrých příkladů, zejména v mladém sportu jako florbal. Sám to vidím. Popsaný problém je ale stále zakořeněn v našich dvou tradičních sportech, fotbalu a hokeji.

Není nic jednoduššího než přinést fakta. Kolik obránců schopných obstát v NHL generuje v posledních letech Česká republika ve srovnání se světem? Pro odpověď prozkoumáme draft NHL od roku 2008 (jistě bychom mohli i dál do minulosti).

Hodnotami jsou počty obránců, kteří byli draftovaní v 1. a 2. kole v daném období a již okusili patřičný minimální počet zápasů NHL dle zemí.

Vidíme, že argumenty pro to, že už nepatříme mezi top 6 zemí světa v hokeji, jsou reálné. Jediný Filip Hronek se s odřenýma ušima protáhl nad hranici 40 zápasů v NHL. Jen on za 11 let. I další země úplně nezachytily trend. Finsku nebo Rusku trvalo než vyprodukovalo kvalitní obránce. Provorov, Sergachev za Rusko nebo Heiskanen za Finsko jsou ale příslibem toho, že se obě země dotahují na špičku. Finové navíc letos očekávají další úspěšný draft, kdy by měli být tři obránci vybráni, když ne v prvním, tak ve druhém kole. Českého beka vysoko v draftu letos opět nečekejme.

Je zjevné, že český hokej zaspal. Rozvíjení kreativity by mělo být jednou z hlavních priorit trenérů a systému jako takového. Příběh jako ten můj se stále opakuje u mnoha dalších dětí. Téma propojování sportovní praxe a nástroje jako analýza dat skrývá velký potenciál. Článek má ambici ukázat cestu, jak mohou tyto dva světy spolupracovat.

Pochybujme o tom, jak věci děláme. Poslouchejme naši vnitřní intuici, zajímejme se i o ověření fakty. Vše s respektem a pak třeba uvidíme, že hra na jistotu dítěti na cestě ke svému naplnění opravdu nijak nepomáhá.